Mámou v lockdownu

Jsme na chalupě. Je čtvrtek pozdě večer. Venku už je tma. Syn běhá k oknu a netrpělivě vyhlíží příjezd tatínka. Já odpočítávám hodiny do jeho příjezdu. S dětmi jsme byli poslední čtyři dny opět sami. Manžel musí pracovně zůstávat v Praze. Tráví s námi tedy jen necelou půlku týdne. Vláda prodlužuje lockdown. Okresy jsou zavřené. Když odjedeme, už se sem delší dobu nedostaneme. Pobyt v horách s dětmi jsem si zvolila svobodně a s velkým vděkem. Nicméně je vykoupen rozdělením naší rodiny. Ač to tu miluju, začínám zvažovat návrat.

Dobrá máma

Jako máma stojím za prd. Nemít v některých dnech tento pocit je pro mě celkem úsilí. Dlouhodobě je to nestandardní situace pro nás všechny. Moc dobře si uvědomuji, že jako rodina máme kliku. Jsme zdraví a máme možnosti, které jiní třeba ne. I tak občas bojuji s pocitem selhání. Pocitem, o kterém vím, že pramení z nedostatku prostoru pro sebe sama.

Sebeláska

Věřím, že aby žena byla ve svých vlastních očích dobrou mámou, musí být ona sama spokojená. Měly by být naplněny její potřeby. Možná by to někteří nazvali sobectvím. Já věřím, že pokud má člověk lásku a energii dávat, pak ji sám musí mít a dosycovat. Láska mi nechybí, energie poslední dobou ano.  

V krizi je to jako v letadle. Nejdřív nasadíte kyslíkovou masku sobě, až poté dítěti. Pokud se chci tedy na naše děti usmívat, vymýšlet hry, mít energii na jejich vylomeniny, potřebuju nejdřív dostatečně dobít vlastní baterky. Covid přinesl krizi. Dal nám masky a vzal téměř všechen kyslík k životu.

Dilema

Vrátit se? Zůstat? Jako na houpačce. Na našich dlouhých procházkách v přírodě s dětmi se vždy nadechnu. Často prcky jen z dálky pozoruju. Je to moje forma odpočinku. Široko daleko jen naše stopy. Hlavou se mi honí myšlenka, že odsud by odjel jen blázen. Tady v zasněžených horách a lesích, kde můžeme všichni volně dýchat. Zůstaneme! Vracíme se do chalupy. Brzo zase cítím únavu. A pomalu převládá chuť mít po boku parťáka a nebýt jen sama s dětmi.

Sourozenci

Jedno dítě, žádné dítě. U nás to platí.😊 Jsem vděčná, že máme děti dvě. Mají jeden druhého. Občas je to ale očistec. Když byl syn výjimečně u babičky, byla to pohoda. Ano, naše Fazole si spolu umí i hezky hrát. Ale většinu času vymýšlejí ptákoviny, přetahují se, jsou hluční, běhají/dupou/skáčou, provokují se, jeden chce dělat to, druhý ono, vyžadují hračku, kterou zrovna drží ten druhý.

Parťák chybí

Chybí mi manžel a taky parťák k dětem. Nejhorší na péči o děti sama je nemožnost odpočinku od neustálé péče, nemožnost vypnout i přepnout na jiné téma, prostřídat se s kýmkoliv, když už víte, že jste vysátí skoro na dřeň. Pak vás rozčílí i prkotiny, které byste jindy přešli. Pěníte a nemůžete předat vřískající dítě partnerovi. Není tu nikdo, kdo by situaci zklidnil. Bouchnete a je vám to líto.

Buď ráda, že nemáte online výuku. Představ si, že jste k tomu nemocní. Buď ráda, že … Vnímám ve společnosti argumentační fauly, které mají zmírnit naše starosti ve srovnání s těmi, kteří jsou na tom hůř. A těchto faulů se dopouštíme i sami na sobě. Mně ale zvoní v uších, protože…

• Myslím si, že rok dlouhá nestandardní situace dopadla přímo či nepřímo na každého z nás, ač to na první pohled nemusí být vidět.
• Vždy je na tom někdo hůře a někdo lépe. Bylo to tak před covidem a bude to tak i po něm.
• Věřím, že soudní, empatičtí a životem zkoušení lidé si uvědomují důležité věci, aniž by jim je jiní museli připomínat nebo předkládat horší scénář. Mnozí už to „hůř“ dávno prožili. Jiní argument „může být hůř“ používají i jako vlastní uchlácholení. Přesto věřím, že mají všichni právo cítit se tak, jak se cítí.
• Vnímám sílu osobního prožitku a jeho vliv jako zcela individuální věc, která se mimo jiné odvíjí od povahy a životních zkušeností člověka.

Kde jeden se cítí před kolapsem, druhému je pořád dobře. Kde jeden umí nabrat energii za den, druhý potřebuje dnů několik. Kde jeden upadá do apatie či deprese, druhého to nakopne k činům. Je to podobné jako kdybychom porovnávali nemoc a to, jak si s ní každý poradí. Migréna? Prosím tě, buď rád, že nemáš rakovinu!

Terapie

Upřímnost a pojmenování pocitů. Toť moje cesta, jak si nehromadit výčitky a vnést dětem světlo do toho, co se ve mně odehrává. Když jsem na děti protivná, sednu si s nimi v klidu a bavíme se. Vysvětlím, proč jsem se zlobila. Sdílím s dětmi své pocity. Že jsem unavená. Že je mi to líto. Že to příště zkusím jinak. A že budu ráda, když oni mi v mé snaze pomůžou. Je to naše rodinná terapie, která se nám osvědčila v minulosti. A reakce syna mě párkrát i dojala k slzám.

Manžel přivezl dětem dárky. Skáčou nadšením ve světnici. Chtěla jsem být sama. Převládá ale pocit „jsme zase spolu“, tak se nechávám přemluvit k procházce. Míříme do lesa. Jdu kus napřed a přes cestu mi přeběhl – doslova přeskákal – pár krásných srn. Byly tak neuvěřitelně blízko, že se mi vzrušením rozbušilo srdce. Tak teda ano, ještě chvíli tu zůstaneme.